Pověst o Růžovém paloučku u Litomyšle, podle níž se na tomto místě v pobělohorské době loučili čeští bratři se svou zemí před vynuceným odchodem do exilu, se stala díky Aloisi Jiráskovi součástí naší národní paměti. Skřivánkova průkopnická studie odkrývá proces vzniku této legendy od 30. let 19. století, její vrstvení i úlohu, jakou hrála v měnících se dějinných okolnostech. Ukazuje ji jako historicky nepodložený, do velké míry uměle vytvořený mýtus pozdně obrozenecké české společnosti, který se, jak autor říká, stal po roce 1918 ​„přímým výrazem ideje státu československého“.

„Mladý stát, jak poznamenal František Xaver Šalda ve svém nekrologu za Aloise Jiráska, ke svému vybudování velmi potřeboval legendy a mýty, vyžadoval ​‚do svých základů řady takových mytických figur, jako veliké monumentální stavby potřebovaly donedávna řady průčelných soch, které byly vším jiným než věrnou podobou určitých konkrétních osob; nuže tato mystika spotřeby státní diktuje své požadavky a skutečnost jest přebásňována a dobásňována do předepsaných rozměrů a profilů…ʻ. Růžový palouček, jehož prsť byla uložena společně s Jiráskovým popelem, zapadá do takové řady – je zhmotnělou součástí Jiráskova díla.“