Bobeš Svoboda (Svatopluk Bobeš) a Josef Váchal. Dva poutníci krajinou. Dva malíři, hledající kraj svého srdce. Váchal jej objevuje na Šumavě. Bobeš Svoboda v údolí Jihlavky na hadcové stepi u Mohelna. Dvě léta poté, co Váchal vydává svoji Šumavu, staví si Bobeš své obydlí u Čertova ocasu – svůj ateliér i tusculum, sezónní příbytek a později, v dobách poúnorových azyl na 39 let života.
Oba přátelé přírodu hluboce prožívají. Bolestně vnímají zásahy člověka do jejího řádu. Pouť krajinou není pro ně potulka a už vůbec né ​„zážitková cesta“ jak se dnes reklamně zplošťuje její iniciační význam.
Oba umělci si z cest přinášejí prožitky, skici v náčrtníku i na sítnici, nečekaná setkání. Se zvířaty. S člověkem. S duhou. S bouří nad roklí. S nakloněnými přízraky mlh putujícími do svahu. S hostincem na konci vsi. Však to sám znáš, poutníku, kráčející v šlépějích těch, co šli tu před tebou! I k obrazu vede pouť. Před vedutou, výsečí krajinné partie, vine se cesta jako hadí tělo. Leskne se po dešti, chvěje v horkém vzduchu, ztrácí se v lesích, mizí ve skalních městech, vede jeskyněmi do útrob země. A zase na povrch, přebrodí řeku a stoupá do hor, od historické minulosti měst a hradních ruin do nehistorické přírody vzhůru k universu. Sursum corda! A také – vzhůru, krajino srdce!
Téměř šedesát pět let trvající přátelství dvou mužů, kteří byli žáky Aloise Kalvody.

Grafik Váchal veleznámý, malíř Bobeš zapomenutý a zapomínaný.
Čertův ocas — ohyb řeky Jihlavy (místně nazývané Jihlavka), protékajcí hadcovou stepí, nad kterým si Bobeš Svoboda vystavěl Bobšovnu – chatu, dům, ateliér – místo jejich společných setkávání.

V knize jsou publikovány nově ve sklepě Bobšovny nalezené Váchalovy dopisy příteli a také Kronika Bobšovny s Váchalovými texty a ilustracemi. Dále také foto, dokumenty. Statě Jiřího Oliče, Víta Ondráčka a Jaroslava Knotka a reprodukce krajinářských děl obou umělců.